Proč?

„Dalších pár týdnů jsem se potácel od ničeho k ničemu. Stranil jsem se všech a neměl jsem do ničeho chuť. Dny apatie střídali dny, kdy se mi chtělo křičet a chtěl jsem utéct někam hodně daleko, abych zapomněl,“ a jak potichu mluvil, tak z jeho hlasu byla slyšet bolest, kterou opět prožíval.

„Každou noc jsem usínal v slzách, když jsem myslel na mou sladkou Evu a ráno jsem se probouzel s nadějí, že ji opět najdu jak sedí u okna. Třeba to byl jenom hrozný sen, namlouval jsem si pokaždé. Samozřejmě se tak nikdy nestalo a tenhle planý záblesk naděje mi vždy jenom přitížil jak oživil vzpomínky na onen osudný den. S ní odešel můj smysl života a neměl jsem důvod dál žít. Ta bolest se stávala čím dál tím víc nesnesitelnou. Nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděl proč se to stalo. Musí pro to přeci existovat vysvětlení. Musí!“ nevědomky vykřikl stařec, jak se zatoulal v daleké minulosti.

Zrychleně oddechoval a po chvíli, když se zklidnil, pokračoval ve svém příběhu.

„Jednoho dne jsem už nemohl tu bolest unést a měl jsem v plánu se vším skončit. Ale předtím jsem si ještě chtěl naposled prohlédnout její věci a naposled zavzpomínat na společně prožité chvíle. Jako mnohokrát předtím, tak jsem opět v ruce držel její deník. Věděl jsem, že si ho psala, ale respektoval jsem její soukromý a nikdy ho nečetl. Neudělal jsem to ani potom co odešla, ale teď, když jsem se chystal odejít za ní, tak mě napadlo, že do něj nahlédnu. Větší bolest už stejně prožívat nemohu a brzy všemu bude konec.“

Odmlčel se a na jeho tváři bylo vidět, že není pravdivé úsloví, čas zahojí všechny rány. Zdálo se, že opět prožívá stejnou bolest jako tomu bylo v ten nešťastný den. Jenom velice ztěžka a pomalu z jeho úst vycházela další slova, ale bylo pro něj důležité příběh dokončit.

„Jak jsem deníkem listoval, tak jsem objevil kresbu Fénixe a pod ním přesně ta slova, která neustále opakovala v onen osudný den. Jediné co mi tam chybělo byla její poslední otázka ‚Proč?‘ Co tím myslela? Nerozuměl jsem tomu.
Obrátil jsem na další stránku a pohlédl na přilepenou fotku z našeho nejšťastnějšího dne. Vehnali se mi slzy do očí, jak jsem si na ten den vzpomněl.
Když jsem dokázal opět zaostřit, tak jsem si na fotografii všiml něčeho divného. Kromě nás dvou a Fénixe byl v rohu podivný stín. Ale odkud se vzal, když tam není nic co by ho mohlo vrhat. V ten moment jsem si uvědomil, že jsem ten podivný stín zahlédl v den, kdy mě moje milovaná opustila. Tehdy jsem to vypustil z hlavy, protože jsem to přičítal návalu žalu. Ale jak jsem na to zpětně vzpomínal, tak mě na tom něco znepokojovalo. Najednou se mi v mysli objevila věta, kterou jsem kdysi dávno četl ‚…a na rajskou zahradu padl stín.‘
Tohle nemohla být náhoda a usmyslel jsem si, že na to přijdu. Možná jsem v tu chvíli jenom zoufale potřeboval najít vysvětlení mého utrpení a bylo mi jedno jaké bude. Jenomže čím víc jsem pátral, tak tím víc se moje teorie potvrzovala jako správná.
Byl jsem tím doslova posedlý a veškerý čas jsem strávil zkoumáním historických záznamů. Nejstarší zaznamenaná historie byla právě v Bibli.“

Vzhlédl krátce k cizinci, lehce zavrtěl hlavou a odpověděl na nevyřčenou otázku: „Ne, už jsem přeci říkal, že nejsem věřící. Navíc spousta věcí byla během času překroucena a přepsána, aby to vyhovovalo tehdejšímu myšlení, ale základ tam byl.“

A po tomto krátkém odbočení se vrátil ke svému příběhu.

„Vše to už začalo v Ráji, ale opravdu si nemyslím, že to byl ďábel či bůh. Tohle si lidi vymysleli jako odpovědi na věci, kterým v té době nerozuměli.
V tu dobu jsem už věděl na co se mám přesně soustředit a začal jsem napříč dějinami nacházet podivné události. Pokaždé jak existovalo šťastné období v lidských dějinách, tak se stala nevysvětlitelná tragédie. A bylo jedno jestli se jednalo o světové měřítko nebo o pouhého jedince. Rozhodující bylo, že vždy šlo o nejšťastnější okamžik.“

Plynule pokračoval dál, ale jeho hlas měl najednou temnější nádech.

„Po mnoha letech pátrání jsem si konečně začal uvědomovat co se tady děje. Celý tenhle svět je pouze velká herní plocha, který slouží k jeho pobavení. Stále jsem nevěděl kdo, nebo co to je, ale už jsem věděl co musím udělat.“

Jak to dořekl, tak se mu v očích nezvykle zablýsklo. V tu chvíli doposud klidný cizinec sebou velice nepatrně trhl.

„Opět jsem měl cíl a důvod žít. Najít ho? Hmm… to se snadno řeklo, ale při pátrání po něm jsem postřehl jednu důležitou drobnost. Nikdo ho nikdy neviděl. Vše to byly pouze náznaky jeho existence. Zbyla mi jenom jedna možnost. Musel jsem ho vylákat ven. Ale jak?
Po všech těch letech mi to najednou začalo docházet. Je to jenom znuděné dítě, které se chce bavit a pokud mu seberu hračky, tak začne být zvědavý co se děje.
Uvědomil jsem si, že kdybych odhalil své úmysly, tak se mě může pokusit zastavit a proto jsem se úplně stáhl do ústraní. Dělal jsem podřadné práce a nikde jsem nezůstával dlouho. Okolí to přičítalo neštěstí, které jsem prožil a všichni si mysleli, že pro mě bude nejlepší mít nějaký čas jenom pro sebe. Svým způsobem měli pravdu.
V každé volné chvíli jsem pracoval na svém plánu a po celou tu dobu mě pálila stále jedna a ta samá otázka ‚Proč?‘ Chtěl jsem znát odpověď a nic na světě mě nemohlo zastavit od získání odpovědi.
Jako první jsem zdokonalil formuli na prodloužení života a přestože jsem stále nedosáhl nesmrtelnosti, tak jsem doufal, že se mi povedlo prodloužit život natolik, abych dosáhl svého cíle. Dalším krokem v mém plánu bylo odstranění všech figurek z herního plánu. Svět jako takový pro mě přestal existovat a lidstvo se stalo pouhými pěšáky v této kruté hře, kterou jsem byl pevně rozhodnutý vyhrát za každou cenu.“

Najednou ustal ve vyprávění a bylo pouze slyšet zlověstné kvílení větru zatímco jeho poslední slova visela ve vzduchu. Pomalu otočil svůj pohled k cizinci a pyšným hlasem pokračoval.

„Měl jsem potřebné vědomosti a prostředky, ale nemohl jsem odstranit všechny figurky příliš rychle. Tím bych na sebe upoutal pozornost a mohl bych být zastaven. Začal jsem tedy nejméně nápadně jak to jen bylo možné. Vyvinul jsem virus, který zapříčinil neplodnost. Na celém světě se začínalo rodit čím dál tím méně dětí a za tři sta let se už nerodili žádné. Dlouhou dobu to lidi připisovali pohodlí civilizace a našli se dokonce názory, že za to může nepřirozené prodloužení života.“

Pohrdavě si odfrkl: „Ach ano, původní preparát se dostal do volného prodeje. Nebyl sice tak účinný jako ten můj vylepšený, ale přesto zajišťoval stovky let aktivního života.“

A jak pokračoval ve vyprávění, tak se začal usmívat.

„Samozřejmě nic z toho nebyla pravda a než jim došlo, že je to celé jinak, tak už bylo pozdě a nebylo možné účinky viru zvrátit.
Následně přišel na řadu poslední krok mého plánu, který byl nejriskantnější a kdybych v té době, kromě spalující touhy po pomstě, ještě něco cítil, tak také velmi krutý. Vypustil jsem do světa další virus, na kterém jsem mezitím pracoval po mnoho desetiletí. Moje mistrovské dílo. Tentokrát byli cílem všichni, ale stále jsem si nemohl dovolit rychlé odstranění zbývajících figurek ze šachovnice.
Vše to začalo nenápadně a zdálo se, že se jedná o nový druh chřipky. Jak už jsem říkal, tak jsem byl ve své práci opravdu dobrý. S každým novým nakažením virus změnil svůj kód, takže to co zabíralo na jednu skupinu nakažených, tak u další už bylo méně účinné než léky na bolení hlavy. Lidi umírali po stovkách, v přelidněných oblastech po tisících. Vzhledem k miliardám to nebylo skoro poznat, ale já měl času dost,“ dodal děsivě klidným a spokojeným hlasem.

„A zatímco celý svět neúspěšně bojoval s novou nákazou, tak se mocní tohoto světa dohadovali kdo za tím stojí. Nakonec to došlo tak daleko, že na sebe vypustili rakety a celou planetu sežehl nukleární plamen.
Herní plocha se stala prázdnou, doslova a do písmene. Zbyl jsem jenom já a jediné co jsem dokázal zachránit byl tento domek. Poslední vzpomínka co mi zbyla na časy dávno minulé. Teď už mi nezbývalo nic jiného než čekat. Po tisíci letech pátrání, plánování a konečné realizaci jsem se naučil trpělivosti.“

Chvíli nepřítomně hleděl do stropu jako by přemýšlel jestli to všechno mělo smysl. Zhluboka se nadechl a jal se dokončit svůj příběh.

„Zůstal jsem sám se svými vzpomínkami a celá staletí mě v hlavě neustále pálila stará otázka ‚Proč?‘, na kterou jsem doposud neznal odpověď. Až jsem si jednoho dne uvědomil, že se mi ji dostalo už dávno. Pamatujete si jak jsem vám říkal o tom filozofovi?“

Starý muž se velice ztěžka posadil na okraj postele, aby pohlédl zpříma do očí cizince.

„Myslím, že už jste dávno pochopil kdo jsem a proč jsme se tady sešli.“

Cizinec pomalu přikývl.

„Konečně jsme stanuli tváří v tvář a dočkám se své pomsty!“ vykřikl najednou stařec a zaútočil.

Naneštěstí si tisíciletí života vybrala svou daň a cizinec jeho chabý pokus o útok odrazil jednou rukou.

„Ne…!“ zaúpěl starý muž, „Ne, takhle to nemělo být!“ pronesl s bolestí v hlase, když dopadl na postel.

Poprvé se na cizincovi obličeji nepatrně pohnuly svaly a stáhly se do nepatrného úsměvu. Bylo to jako kdyby říkal ‚Nakonec jsem vyhrál já!‘

Starý muž se ještě pokusil z posledních sil zvednout, ale vzápětí spadl zpátky do postele. Zpod zavřených víček mu stékaly slzy, když si, teď už spíš jenom pro sebe, tiše povídal: „Ona byla celý můj svět… všechno, co jsem udělal, bylo jenom pro ni…“

Stále to opakoval zatímco další slzy hledali cestu spletí jeho hlubokých vrásek. Najednou ustal a bylo pouze slyšet jak ztěžka dýchá. Zdálo se, že se smířil se svým osudem.

Cizinec si opět dovolil nepatrný vítězný úsměv a chystal se odejít, když tu stařec zničehonic otevřel oči. Tohle nebyl pohled člověka, který rezignoval. V jeho očích se objevilo něco, co tam doposud nebylo. Celá milénia utrpení se drala na povrch za jedním jediným cílem.

„Na tuhle chvíli jsem čekal celé věky,“ procedil tiše skrze zuby stařec.

Vyskočil lehce z postele jako kdyby mu z ramen spadla celá ta tíha tisíce let života a popadl překvapeného cizince pod krkem.

Stále tichým, ale víc temnějším hlasem pronesl: „A nyní, tady a teď spolu zúčtujeme, starý příteli…“

Líbilo se? Sdílejte s přáteli:

Podpořte vydání v knižní podobě:

Podpořit přes PayPal

Přečtěte si další příběhy:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *