Proč?

Nad dokonale pustou planinou se hnala těžká černá mračna a občas mezi nimi v dálce problesklo. Silný vítr, který pomalu nabíral na síle, hnal tmavý písek přes pláň a jedinou překážkou mu byl pouze malý osamocený domek.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Trochu váhavé, jako by sám návštěvník nečekal, že někdo bude doma.

„Pojďte dál, není zamčeno,“ přišla odpověď zpoza dveří.

V místnosti toho moc nebylo. Pouze židle a krb s posledním dohořívajícím polenem, který též sloužil jako jediný zdroj světla. A postel, v které ležel starý muž. Velmi starý muž. Podle vrásek mu mohlo být sto let, ale stejně tak tisíc. Ztěžka dýchal a vše nasvědčovalo tomu, že též jeho oheň uhasíná. Přesto byl jeho pohled soustředěný a v očích měl podivnou jiskru.

„Co vás tak zdrželo? Už na vás čekám pěkně dlouho,“ pronesl místo pozdravu směrem k návštěvníkovi.

Hlas měl sice slabý, ale stále pevný.

„Už jste si někdy položil jednoduchou otázku – Proč?“

Cizinec zavrtěl hlavou.

„Samozřejmě, tohle nespadá do vašeho oboru,“ prohlásil s pochopením, „ale teď tím nemyslím tu zpropadenou otázku, kterou si filozofové kladli tisíce let,“ zavrčel starý muž.

„Znal jsem jednoho, který měl na to docela zajímavou odpověď ‚Prostě proto!‘ Tehdy jsme se tomu nad pohárem vína zasmáli a po dopitém džbánku dospěli k názoru, že na tom něco bude,“ usmál se stařec a na chvíli se zamyslel.

„Hmm… moje otázka by spíš měla znít proč jsme se tady sešli my dva.“

Odmlčel se a zdálo se, že přemýšlí jak začít.

„Jako všechny velké příběhy, také tento začíná u ženy. Naneštěstí je to už tak dávno, že jsem zapomněl její jméno, ale říkejme ji Eva.“

Opět se zamyslel a pokračoval.

„Teď vás jistě napadlo jestli jsem věřící. Samozřejmě, že ne. To by nebyl nikdo, potom všem co jsem prožil. Ale vzhledem k situaci je to docela příhodná narážka, nemyslíte?“ mrkl na cizince.

Po krátké pauze se zasněným pohledem pokračoval.

„Měla krásné dlouhé černé vlasy, které rámovali její kulatý obličej a končili těsně nad rameny. Špička jejího nosu mířila trochu nahoru, ale tak akorát, aby ji to dělalo ještě víc rozkošnou a nad ním měla překrásné oříškově hnědé oči, které neustále zářili jak dvě nejjasnější hvězdy na nebi. A ten její šibalský úsměv… hmm… jak se usmála, tak by roztál ledovec. Nebyla vysoká, sahala mi po ramena, ale byla neuvěřitelně energická a bylo to velice nakažlivé. Ach ano, jméno jsem zapomněl, ale to jak vypadala mi v paměti utkvělo navždy…“ poslední slova už pronesl se zasněným povzdechem.

„Dle vašeho výrazu soudím, že se obáváte slaďáku. Romantika v tom je, ale nemusíte se bát. Jak se dříve říkalo, tak to nebude žádná telenovela,“ sípavě se zasmál.

„Chcete si tedy vyslechnout můj příběh? Myslím, že teď už není kam spěchat,“ prohlásil starý muž unaveně.

Cizinec si beze slova přitáhl židli k posteli a posadil se.

Starý muž si odkašlal a snažil se v posteli posadit, aby si udělal větší pohodlí pro nastávající vyprávění. Po pár marných pokusech to vzdal a pokračoval ve svém příběhu.

„Poprvé jsme se osobně poznali, když nás přiřadili na společný projekt, který měl zajistit prodloužení lidského života. V té době jsme oba patřili mezi nejlepší genetické inženýry, takže jsem se tomu nedivil. Ovšem nikdy jsem nepochopil co se dělo potom,
Nevím jestli tomu říkat láska, ale rozuměli jsme si ve všem od první chvíle co jsme se potkali. Bylo to naprosto neuvěřitelné a ani jeden z nás to nikdy dřív nezažil. Předem jsme věděli co si ten druhý myslí, co potřebuje, nebo co má a nemá rád. Kdo nevěděl, že se známe chvilku, tak si myslel, že spolu žijeme už nejméně dvacet let.
Mohli jsme doslova pracovat beze slov jak jsme si báječně rozuměli, ale my jsme si neustále povídali. Nikdy to nebylo stejné téma a přesto jsme si stále měli co říct. Jak jsem říkal, tak to bylo jako bychom se znali celý život. Kdybych věřil ve splynutí duší, tak tohle bylo ono.“

Po pár vteřinách, kdy se procházel v labyrintu vzpomínek, zasněně podotkl: „Samozřejmě se tohle dokonalé ‚splynutí‘ netýkalo jenom práce, bylo to naprosto ve všem.“

Jak zahlédl cizincův výraz, tak na chvíli přestal, aby dodal: „Opravdu to nebude žádný slaďák, ale tohle vám musím ve zkratce povědět, aby jste mě pochopil.“

Starý muž se rozhlédl kolem sebe a bylo vidět, že vzpomíná na dobu, kterou už dávno odvál čas.

„Tenhle domek je to jediné z naší minulosti co jsem dokázal zachránit. Kdybych měl pokračovat ve stejném duchu, v kterém jsem začal, tak bych řekl, že jsme zde společně vybudovali náš vlastní Ráj. Právě sem jsme odešli na odpočinek potom co jsme skončili s naším výzkumem. Mohlo nám být lehce přes čtyřicet, přesně už nevím, byli jsme na vrcholu, ale přesto jsme se společně rozhodli ukončit naše kariéry a věnovat svůj čas jenom sami sobě.
Moje nejdražší Eva se zde starala o zahradu, kde se ji povedlo vypěstovat rostliny jaké do té doby svět neviděl a…“ odmlčel se, „a už nikdy neuvidí,“ dodal trpce.

„Teď se to zdá sice neuvěřitelné, ale vše to tady kvetlo, hýřilo barvami a linula se zde omamná vůně. Na mě zůstalo dodat do naší rajské zahrady faunu. Občas jsem, jen tak pro zábavu, vytvořil nějaké bájné zvíře. Přesto si stále myslím, že ta zlatá rybka byla moc ukecaná,“ zasmál se stařec, ale vzápětí se rozkašlal.
Celé to tady byl náš malý soukromý projekt a zároveň naše nejúspěšnější dílo, které z velké části vzniklo díky našemu vzájemnému souznění. Obyčejná slova nedokáží vystihnout jaké šťastné dny jsme spolu prožívali a přál jsem si, aby to nikdy neskončilo…“ poslední slova už řekl šeptem a pomalu zavřel oči.

Vypadlo to, že jeho cesta životem též dosáhla konce.

Cizinec se už chystal odejít, když tu náhle pocítil na svém těle upřený pohled. Starý muž si ho bedlivě prohlížel.

„Kam ten spěch. Ještě jsem neskončil,“ pronesl káravě a pokračoval ve vyprávění.

„To ráno jsem se probudil sám, ale nejednalo se o nic neobvyklého. Občas jsem pracoval déle do noci a potom jsem si trochu přispal. Eva vždy mezitím tiše vyklouzla z postele, aby mě nevzbudila. Věděl jsem, kde ji jako vždy najdu a už jenom tahle samotná myšlenka mi na tváři vyloudila úsměv,“ a jak vzpomínal, tak se opět usmíval jako v onen den.

„Seděla u okna a sledovala východ slunce, jak měla každé ráno ve zvyku. Tuhle chvíli měla z celého dne nejraději. Nechat se laskat jemnými paprsky sluníčka a přitom poslouchat zpěv probouzející se zahrady.
Chvíli jsem stál tiše ve dveřích a obdivoval její krásu zalitou slunečním světlem. Paprsky kolem jejích vlasů vytvořili zlatou auru jako kdyby byla anděl. V takové chvíle jsem si vždy uvědomil, že ona je světlo mého života.
Myslel jsem, že usnula, když mi neodpověděla na pozdrav. Ale jak už jsem k ní přicházel, tak jsem poznal, že nespí a něco si povídá sama pro sebe. Vzal jsem ji za ruku a až v tu chvíli se zdálo, že zaregistrovala moji přítomnost. Pomalu se na mě otočila jako kdyby byla ve snu a neustále opakovala ‚Byl to náš nekrásnější den. Nikdy víc jsem nebyla tak šťastná. Miluji tě a budeme spolu navždy.‘
Nechápal jsem co se děje, který den myslí? Všechny dny, které jsme spolu jsou ty nejkrásnější a na světe není síla, která by nás od sebe dokázala odloučit. Mluvil jsem na ni, ale zdálo se, že mě vůbec neslyší a stále opakovala to samé.“

Bylo na něm vidět, že čím víc postupuje se svým příběhem, tak tím větší mu to působí bolest. Zhluboka se nadechl a s nepřítomným výrazem pokračoval.

„Naposled zopakovala ty tři věty a s posledním výdechem dodala ‚Proč…?‘ Hlava ji pomalu klesla na hrudník a mě pár vteřin trvalo než jsem si uvědomil co se stalo.
Cítil jsem jak se mi zhroutil celý svět a jeho váha dopadla na moje ramena. Nedokázal jsem se udržet na nohou a zatímco jsem ji stále držel za ruku, tak jsem padl na kolena a brečel.
Nevím jestli uběhlo pár hodin nebo dní, ale jak jsem přišel trochu k sobě, tak už byla noc. Venku mezitím vyšel Měsíc a cikády v zahradě nerušeně pořádali svůj koncert. Připadalo mi to jako věčnost a všechno jsem stále vnímal jako v mlze. Vlastně ani nevím jak se mi povedlo zařídit vše potřebné. Následujících pár dnů mám rozmazaných a pořádně nevím co se dělo. Na světě nejsou slova, která by popsala bolest jakou jsem zažíval.“

Oči měl pevně zavřené a snažil se potlačit slzy, které se drali na povrch.

„Podle doktorů to byla náhlá mozková příhoda, ale tomu jsem odmítl věřit. Vždyť byla zdravá a plná života,“ řekl potichu se stále zavřenýma očima.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *