Poslední zhasne

„Je to zlé, šéfe. Opravdu je to špatné.“ Přišlo mu, že ty špatné zprávy poslouchá už celou věčnost a ne pouhou půl hodinu. „Charón vyhrožuje, že skončí. Odmítá nadále pracovat za pár drobných. Povídal něco o…“ chvilku si poslední slovo Baltazar přeříkával pro sebe a potom trochu nejistě pokračoval „…říkal něco o in-fla-ci.“ Lucifer na chvíli zavřel oči a promnul si rohy. Potřebuji pauzu a pořádného panáka, pomyslel si, ale nahlas jenom řekl: „Stačí. Dokončíme to později.“

Po odchodu Baltazara si všiml, že v rohu jeho kanceláře stojí malý šedivý chlapík, u kterého vlasový porost prohrával svou bitvu.

„A vy jste sakra kdo?“ zahřímal na něj Satan.

„Fridrich. Finanční úřad, pane,“ dostalo se mu klidné a tiché odpovědi.

„Úúúúúú…“ zaúpěl Ďábel tak silně, že tím probudil k životu dávno nečinné sopky. Berňák! To mu ještě chybělo. „Ano, pane,“ řekl Fridrich, jako by mu četl myšlenky a bezvýrazným hlasem ještě dodal, „Jsem zde, abych provedl audit.“

„Vaaúúú…“ zavyl Lucifer tentokrát tak mocně, že z toho psi začali mňoukat a kočky štěkat. Opět na chvíli zavřel oči a počítal do deseti, aby se uklidnil, ale moc to nepomohlo. „Samozřejmě,“ vzmohl se pouze na strohou odpověď a po zmáčknutí tlačítka interkomu dodal, „Moje sekretářka s vámi probere vše potřebné.“

Když osaměl, tak si konečně nalil vytouženého panáka a unaveně klesl do obřího koženého křesla. Se sklenkou čisté whisky v ruce, samozřejmě bez ledu, začal přemýšlet jak se vůbec do takové situace dostal.

„Charón!“ odfrkl si pohrdavě, „Kdo ho asi tak v jeho věku zaměstná,“ zavrčel víceméně sám pro sebe a dopřál si doušek. „Co si vlastně ten plesnivý dědek myslí, vždyť mu už táhne na osm tisíc,“ pronesl hlasitěji, aby si ulevil a kopl do sebe zbytek whisky. A to se má ještě odpoledne sejít se správní radou. Zlostně si odplivl, ale vzápětí toho litoval, protože tím propálil drahý perský koberec, kterým měl pokrytou podlahu své kanceláře. K sakru, proč jenom z Pekla udělal akciovou společnost. Jasně, tehdy mu to přišlo jako skvělý nápad. Díky tomu nahoře duší ubývalo a potřeboval nějak udržet tady dole životní standard. Stařík vyměknul a začal být hodně benevolentní. To co dřív byl smrtelný hřích, tak v dnešní době nebyl ani malý přestupek.

„Tak co jsem měl asi podle tebe dělat, no?“ zakřičel směrem ke stropu a nalil si další sklenku.

Zrovna, když se v myšlenkách zabýval otázkou, co udělá s Kerberem, tak se ozvalo zaklepání na dveře. „Vstupte,“ pronesl nevrle.

Dveřmi vešel Baltazar a jak viděl Luciferovo výraz, tak se zarazil a začal lehce nesměle. „Ehm… šéfe… máme velký pr…“ zarazil se Baltazar a podle toho jak se mračil bylo vidět, že usilovně přemýšlí. „Malý problém, ale velkých rozměrů,“ formuloval to po chvíli vítězoslavně a chtěl k tomu ještě přidat lehký úsměv, když v tom si všiml Satanova pohledu, kterým by mohl krájet diamanty.

„Co se zase stalo?“ řekl Kníže pekla, tak ledově klidným hlasem, že se poprvé v pekle ochladilo.

Baltazar se rychle ohlédl, aby se ujistil, že dveře za ním stále existují a až potom potichu odpověděl. „Impové vyhlásili stávku. Požadují méně přesčasů a větší plat.“

„Ti malý hnusní skřeti,“ pronesl temným hlasem Lucifer a vzteky v ruce rozdrtil skleničku se zbytkem whisky. Dřív by je za pouhou myšlenku na stávku nechal rozčtvrtit, povařit v oleji a pár by jich jen tak pro radost nabodl na kůl. Ale teď? Kdyby se o to jenom pokusil, tak na něj vlítnou odbory. Povzdechl si, jak se mu stýskalo po starých dobrých časech.

Jeho myšlenky přerušilo spěšné zabouchnutí dveří. Baltazar možná nebyl nejbystřejší, ale poznal, kdy není bezpečné zůstávat.

Kníže pekla se rozhlédl po své luxusně zařízené kanceláři a opět si povzdechl. Kde jsou ty časy, kdy měl trůn z lebek hříšníků. Místo toho teď sedává v koženém křesle za masivním mahagonovým stolem. Dokonce se musel vzdát svých nádherných kostěných svícnů. Údajně se to nehodí k novému stylu pekla. Na tohle jsem už starý, pomyslel si trpce.

Široce se usmál jak se mu v hlavě objevila krásná představa, v které svého bytového architekta nechával natáhnout na skřipec a vytrhával mu jazyk rozžhavenýma kleštěma. Jak mu došlo, že to nemůže udělat, tak se mu opět vrátila špatná nálada.

Smutným okem přelétl svou kancelář a jak jeho pohled míjel knihovnu, tak mu do oka padla jedna konkrétní kniha La Divina Commedia. Otevřel ji na první stránce a nahlas si přečetl věnování: „Mému nejmilejšímu klientovi a příteli. Dante Alighieri.“

Ach ano, před pár staletími se mu povedlo pro Peklo zařídit perfektní reklamu. Tehdy to zadal mladému Dantovi a přestože měl zpočátku trochu pochyby, tak musel uznat, že odvedl úžasnou práci. S povzdechem knihu zaklapl, rozhlédl se znova kolem a došel k rozhodnutí, že musí jít na vzduch. Než se odpoledne sejde se správní radou, tak potřebuje v klidu přemýšlet a to tady není možné.


Cestou bezmyšlenkovitě nakopával skřety, kteří pokaždé něco zamumlali o odborech a svých právech. Ale jelikož byl zabrán do vlastních problémů, tak si toho nevšímal.

Když míjel obrovskou horu, tak zamával Sisyfovi na pozdrav, který mu automaticky odpověděl stejným gestem, což se záhy ukázalo být jako velká chyba, jelikož jednou rukou kámen neudržel. Škoda, už se zdálo, že se mu to konečně povede. Pomyslel si Lucifer, když sledoval Sisyfa jak se snaží dohnat balvan, který se valil směrem k úpatí.


Ve svém zamyšlení došel na okraj Pekla. Uvědomil si to až ve chvíli, kdy si všiml jak ho u brány vítá Kerberos, který ze samé radosti, že ho zase vidí, vrčel a kňučel jako malé štěně.

„Já vím, starý kamaráde, že jsem tady dlouho nebyl. Pro samé starosti jsem na tebe zapomněl,“ omluvně řekl Lucifer a podrbal ho za ušima.

Kerberos mu olízl obličej, aby mu tím naznačil, že to je v pořádku. Lucifer se na něj usmál a najednou se cítil strašně unavený. Posadil se na kámen a bylo mu jedno, že má na sobě oblek od nejlepších italských krejčích. Jak tam tak seděl, daleko od všech starostí a kolem něj radostně pobíhal Kerberos, tak se cítil opět jako za starých dobrých časů, kdy bylo všechno jednodušší. Byl v oboru už dlouho. Tak dlouho, že už zapomněl kolik uplynulo milénií od chvíle co začal.

„Myslel jsem si, že to všechno zvládnu jako za mlada. Vždyť to přeci nic není, jenom trochu zmodernizuji podnik a vrátím mu původní lesk a slávu. Ale teď všechny ty regule, nařízení, formuláře a…“ odplivl si, „daně.“

Odmlčel se a pozoroval scenérii před sebou. Peklo se rozpínalo až za obzor. Dotáhl to daleko, protože vždy měl jasný plán, ale teď poprvé za celý svůj život nevěděl co dělat dál a cítil se zahnaný od kouta. A zatímco přemítal nad životem, tak nepřítomně drbal Kerbera za uchem, který mu na znamení soucitu položil hlavu do klína. Nebylo mu však přáno dlouhého rozjímání. „Co? Promiň, zamyslel jsem se a zapomněl, že jich máš víc,“ řekl na omluvu, když ho z jeho myšlenek vyrušilo drcnutí zbylých dvou hlav, které také chtěli pohladit.

„Poslední dobou dokonce špatně spím a hrůzou se budím ze spaní,“ navázal na svou původní řeč. „Mám noční můry z toho, že jsem zapomněl vyplnit nějaký důležitý formulář,“ řekl zkroušeně a podíval se na Kerbera, který ho pozorně poslouchal. „Chápeš to? Já, který jsem ztělesněním teroru,“ smutně zakroutil hlavou. Dostalo se mu nového olíznutí jako vyjádření podpory. „Ty jediný mi rozumíš, kamaráde,“ řekl veseleji po téhle odezvě a poplácal ho na boku. Kerberos na znamení souhlasu jemně zavrčel, a aby to potvrdil, tak Luciferovi ještě jednou olízl obličej.

Po pár hodinách, co tam už jenom mlčky seděl a drbal Kerbera za ušima, dospěl k rozhodnutí, které mělo změnit svět.

„Ano, v nejlepším se má přestat a lepší je odejít z hlavou hrdě vztyčenou,“ odpověděl na nevyřčenou otázku. Přičemž konec věty spíš vykřikl, takže se Kerberos, který do teď lehce podřimoval, probudil a všechny tři hlavy se na něj udiveně podívali.

Na omluvu za to nečekané probuzení chytil Lucifer kolem běžícího skřeta a se slovy: „Tohle si myslím o těch vašich odborech,“ ho hodil směrem ke Kerberovi. Ten ho ve vzduchu obratně zachytil a slupl jak malinu. Olízl se a prosebně se podíval na svého pána jestli nemá ještě nějaký pamlsek.

„Promiň kamaráde, ale další nebude. Už takhle to pěkně schytám,“ pronesl smutně a pomalu se zvedl. Ještě naposled poplácal Kerbera a vydal se vstříc svému osudu – na schůzi správní rady.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *