Nech ji jít

Jsem do ní zamilovaný, jak lidé říkají, až po uši. Všechno mi říká, že na ní musím zapomenout a nechat ji jít, ale nemohu na ni přestat myslet. Neustále ji mám před očima. Její krásné dlouhé černé vlasy, temné jak havraní pírka, rámující její sametovou pleť, která mezi nimi září jako Měsíc za letní noci. Mám pocit, že mě odevšad sledují její nádherné zelené oči, které ji vždy září jako dvě jasné hvězdy, když se na mě usmívá.

Jak už jsem napsal, tak ji nedokážu pustit z hlavy. Přesto vím, že na ní musím zapomenout. Chtěl bych ji držet v náručí a říct, jak moc ji miluji, ale vím, že to není možné. Nikdy se to nesmí stát. Nikdy!


Dnes byl den jako každý jiný. Probudil jsem s úsměvem do prosluněného jarního dne z krásného Sna, v kterém jsme byli opět spolu. Jak jsem si uvědomil, že to byl zase jen Sen, tak se mi opět vrátila pochmurná nálada.

Přestože sluneční paprsky vyplnily můj pokoj zlatým svitem, tak mi nicméně připadal temný a prázdný jako jsem se cítil uvnitř, když mi nebyla nablízku.

Už nevím co mám dělat, abych na ni zapomněl. Každá buňka mého těla mě táhne za ní. Každá moje myšlenka patří jí. Nedokážu myslet na nic jiného.

Na chvilku mi problesklo hlavou, co když to není pravda a můžeme být spolu. Třeba se nic nestane. Ne, to nemohu riskovat.

Nech ji jít, sakra. Zapomeň na ni. Stále to opakuji jak se sám sebe snažím přesvědčit. Ale copak to jde? Ona přinesla světlo do mého života. Díky ní jsem byl poprvé opravdu šťastný.


Někdy si přeji, abych se už nikdy neprobudil. Ach, vy lidé. Závidím vám ten váš závoj přes oči. Žijete si své šťastné životy a nevidíte za oponu. Prostě jste veselí ve svém blaženém nevědomí a ani si to neuvědomujete.

Ona je ztělesněním Světla, kdežto já jsem naopak bytost Temnoty. Žádné dva jiné světy si nemohou být více rozdílné. Je v tom neskonalá krása, ale zároveň také strašné utrpení.

Dvě stvoření jako jsme my, se nemohou fyzicky setkat v žádném skutečném světe. To by pro něj mělo katastrofické následky. Občas na náš druh narazil některý ze zdejších obyvatel a z toho vznikly pověsti o nebi, pekle a konci světa. V průběhu dějin jste tomu dali různá pojmenování: Apokalypsa, Ragnarök, Armagedon, Poslední soud… ale vždy to má stejný výsledek. Destrukce, totální chaos a zánik reality.

Ale kromě toho posledního nemůžete být dále od pravdy. Jsme jenom bytosti z jiného světa, který je pro zdejší obyvatele uzavřen. Někdy je mi vás líto, že nikdy nepoznáte jiný svět než ten co máte.

Jediné bezpečné místo, kde se můžeme scházet je nehmotný prostor mezi světy. Místo na hranicích mezi všemi realitami. Občas se tam někomu z vašeho světa povedlo nevědomky zabloudit, ale pro něj to byl pouze sen.

Pro nás jde o možnost, kde můžeme mít alespoň iluzi fyzického doteku, neboť se nejedná o pravou skutečnost. Naneštěstí tam nemůžeme zůstat natrvalo. Vždy se jedná jenom o pár hodin a stojí nás to hodně energie. Naše fyzická těla by to delší dobu nevydržela.

A navíc to nemůžeme dělat pravidelně. Už takhle nás vyčerpá udržet si iluzi, abychom zapadli do tohoto světa.

Ani nevím proč tyto řádky píši, nikdo z vás si to nikdy nepřečte. Asi mi to pomáhá utřídit si myšlenky a zmírnit mou bolest. Nejsem si jist jestli to pomáhá.


Je tady další den a stále se to jenom zhoršuje. Nevím kolik toho ještě snesu. Už ty dny našeho odloučení ani nepočítám. Přijde mi to jako celá věčnost. Jenom jak na ni pomyslím, tak mé nitro drásá stále větší prázdnota. Ani už ani nevím proč si píšu tento deník. Myslel jsem, že mi to pomůže a část svého břímě přenesu na papír. Možná si jenom tím chci utřídit myšlenky a utvrdit se ve svém jednání nebo ho tímto způsobem zvrátit. V mé mysli každý den svádí boj dvě protichůdné myšlenky a někdy mám pocit, že mě to roztrhá na kusy. Poslední dobou se cítím hrozně vyčerpaný a obávám se dne, kdy tuhle bitvu prohraji.

Copak si nezasloužíme také kousek štěstí na tomto světě? Ne, to nejde. Jak se fyzicky dotkneme, tak bude konec všeho. Tohle nemohu mít na svědomí.


Myslím, že jsem dneska přišel na řešení našeho problému, ale sám to nezvládnu. Bude na to potřeba síly nás obou. Musíme se sejít.

Ano, to myslím půjde. Ne, nemyslím si to. Vím to. Konečně se budeme moct skutečně obejmout, poprvé políbit a potom… potom ji řeknu, jak moc ji miluji. Kvůli ní doslova pohnu nebem i zemí, jenom abychom mohli být spolu.


„Co si o tom myslíte, seržante?“ optal se detektiv, když dočetl poslední zápis v deníku.

„Bláboly zfetovaného cvoka,“ odfrkl si seržant, který už věděl co se v něm píše. Přišel na místo činu první a potom zavolal na centrálu, protože si s tím nevěděl rady.

„Nějak se mi to nezdá,“ odvětil mu zamyšleně zatímco si prohlížel dvě mrtvá těla, která ležela na zemi v obývacím pokoji.

Sousedi slyšely výbuch a proto zavolali policii, ale kromě spáleného koberce tomu nic nenasvědčovalo. Co ho na tom znepokojovalo, že vypálené stopy v koberci svým tvarem připomínali křídla. Navíc na těch dvou tělech také nebylo všechno v pořádku. Nikdy nic takového předtím neviděl a měl z toho všeho nepříjemný pocit.

On měl tmavě rudou pokožku a na hlavě dva špičaté výstupky, které by s trochou fantazie šli označit za rohy. Ona měla alabastrově bílý protáhlý obličej s lehce špičatýma ušima a smaragdově zelené oči bez bělma. Oba leželi s nataženýma rukama jakoby se chtěli dotknout, ale nejpodivnější na to bylo, že se na sebe vzájemně usmívali.


Když detektiv na stanici sepisoval hlášení, tak se přistihl při zvláštní myšlence. Chce věřit tomu, aby to byla pravda a oni skutečně našli svoje šťastné místo, kde můžou společně žít.

Líbilo se? Sdílejte s přáteli:

Podpořte vydání v knižní podobě:

Podpořit přes PayPal

Přečtěte si další příběhy:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *