Jenom další příběh

Chladná noc neochotně ustupovala počátku nového dne, když slunce započalo svou každodenní pouť, aby mohlo pokračovat ve své práci a opět rozpálit nekonečnou poušť pod sebou.

Nad jejím žhavým povrchem se potuloval vítr, který sem tam nabral pár zrnek písku, trochu si s nimi pohrál a opět je nechal klesnout na vyprahlou zem.

Není pravdivé úsloví, že všechno odvál čas. Kdyby měl čas nějakou vlastnost, tak je neúprosný a byl to právě vítr, který vše odvál, ale nikdy nezapomněl. Pokud něco existujete dostatečně dlouho, tak si to časem vybuduje svým způsobem vědomí a schopnost uchovat vzpomínky. Vanul na tomto světě už tisíce let a zažil zde nespočet změn.

Jak proudil nad nekonečnými dunami, tak se rozpomínal na dobu, kdy tohle místo oplývalo bujarým životem. Dobu, kdy se po okolí mísila vůně z nepřeberného množství druhů květin, jenž stoupala až do vysokých korun stromů, kterými se proháněl a občas tak přerušil zpěv hojného ptactva. Jindy se zase proletěl křišťálově čistou vodou, která zde padala z vysokého vodopádu a vytvářel tím nádhernou duhu. Někdy vzal jenom pár kapek a rozstřikoval je kolem sebe, aby tím podráždil všudypřítomný hmyz.

Ale tohle všechno už dávno zničil nemilosrdný čas a byl to on, kdo postupně celou tu nádheru zavál pískem, nad kterým se teď vznášel. Zůstalo pouze město, které se nyní tyčilo uprostřed vyprahlé pustiny. Stálo na důležité obchodní stezce a poskytovalo kupeckým karavanám možnost prodat zde své zboží, případně odpočinek na jejich další cestě. Byla to oázu klidu, radosti a života. Jediné místo uprostřed ničeho, které větru dělalo společnost v jeho dlouhé existenci.

Pokaždé jak zavítal na tohle místo, tak se proháněl křivolakými uličkami, kde se mohl honit s dětmi, které vždy radostně výskaly, když je polaskal svým chladivým dotykem po jejich rozzářených tvářích. Škádlil jejich matky, když jim strhával prádlo, které sušili před svými příbytky a potom sledoval, jak se ho snažili zachytit dřív než dopadlo na zem, aby nemuseli znova prát. Pomáhal prodávat obchodníkům u pestrobarevných stánků, když roznášel jejich slova ulicemi, aby je zaslechlo co nejvíc lidí, kteří spěchali za svými záležitostmi. Stal se zde svědkem mnoha lidských příběhů a mít ústa, tak by mohl vyprávět neskutečné historky co se tady odehráli.

Někdy nakoukl do jejich domovů v noci, když zapomněli zavřít okna a zhasínal jim svíce. Byl to jeho způsob jak jim popřát dobrou noc a zároveň příslib, že tu pro ně vždy bude.


Dnešní ráno se opět rozhodl navštívit město a přidal na rychlosti. Hnal se těsně nad písečnými dunami a tím za sebou ve vzduchu zanechával hutnou stopu prachu. Neproudil přímo, ale sem tam lehce zatočil nebo velice rychle změnil směr, aby vytvořil roztodivné obrazce. Pohrával si s padajícími zrnky písku a proháněl je z místa na místo, neboť je nechtěl nechat dopadnout na zem dokud nebude se svým výtvorem spokojen. Tímto stylem se pomalu přibližoval k městu a kdyby znal význam slova radost, tak by se dalo říct, že se těší na to, jak opět do něj vnese chladivý vánek a s ním pocit úlevy jeho obyvatelům od rozpáleného dne.

Po tom, co proletěl otevřenou branou, tak si nemohl nevšimnout, že je město nezvykle tiché. Pryč byl ruch tohoto místa, které překypovalo životem. Zmizel dětský smích a radostný povyk obchodníků, kteří se snažili upoutat pozornost na své zboží. Jejich stánky dávno lehli popelem a trosky ukrývali pouze ohořelá těla zkroucená k nepoznání ve smrtelné křeči. Byl pouze slyšet slabý praskot plamenů, které se živily na zbývajících kouscích papyru a dřeva. Brzy se jejich čas také naplní, až pohltí i ten poslední zbytek.

Proplétal se uličkami bez života, kde marně ovíval vyděšené tváře matek, které svými těly bránily teď už mrtvé děti. Proudil nad zkrvavenými torzy mužů, kteří doposud třímaly v rukách zbraně, jak se bez úspěchu snažily ochránit milované rodiny. Proplouval rozbořenými zbytky jejich domovů a marně hledal někoho, koho by potěšila jeho přítomnost. Všude nacházel jenom zmar a zkázu. Zamířil si to vzhůru, kde po nebi kroužili supi, kteří čekali až pro ně rozfouká hustý dým stoupající z vypáleného města, aby mohli započít svou hostinu. Už to nebyla oáza radosti a života. Proháněl se velkým pohřebištěm a jediný zvuk zde vydávali netrpěliví mrchožrouti na obloze.

Naposledy zakroužil kolem těl ležících na zemi jakoby chtěl říct poslední sbohem a vydal se pokračovat ve své cestě krajinou. Měl vědomí, ale neměl emoce, protože jinak by teskně skučel nad zbytečně zmařeným životem, který vyhasl kvůli touze po bohatství města. Byl to pro něj pouze další z příběhů, které odehrávali v jeho nekonečné pouti tímto světem.

Líbilo se? Sdílejte s přáteli:

Podpořte vydání v knižní podobě:

Podpořit přes PayPal

Přečtěte si další příběhy:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *