Je dobré být zlý!

Zatímco mlčky čekal až návštěvním bude připravený mluvit, tak se rozhlížel po své ordinaci. Musel uznat, že si ji zařídil velice vkusně. Vše sladil do teplých odstínů barev. Ať už se jednalo o krémově vymalované stěny, nebo pohodlné křeslo a sedačku s jemným kávovým odstínem. Snažil se vytvořit domácí prostředí, aby se zde návštěvnicí cítili dobře a v bezpečí. Věděl, že to je dobré pro jejich pohodlí, uvolnění a snadněji se jim mluví o jejich pocitech. A hlavně nepoužíval oslovení pacient. Neměl to slovo rád, preferoval označení návštěva nebo host.

Ale u tohoto návštěvníka měl vždy zvláštní pocit, že v jeho případě měl na stěny použít temnější odstíny barev. Převážně černé. A také vyměnit bílé růže na stole za bodláky.

Bylo to už jejich několikáté sezení a stále žádný pokrok. Současný host při jejich schůzkách většinu času jenom ležel a moc toho nenapovídal. Pouze sem tam prohodil pár slov a poslouchal jeho odborné rady, které se stejně minuly účinkem. Proto ho velice překvapilo, když se najednou po dvaceti minutách téměř naprostého ticha rozpovídal.

„Kdyby to byli alespoň pořádní rekové, kteří si na mě chtějí udělat jméno, ale to byste doktore nevěřil kdo se mi v dnešní době potuluje kobkami,“ odfrkl si pohrdavě Pán Zla.

„Zrovna minulý týden mi jeden z nich zaťukal na dveře s dotazem jestli neznám cestu do pokladnice, že se prý ztratil,“ procedil vzteky poslední slova skrze zuby a na malý moment zavřel oči, aby se uklidnil.

„Vždyť mu ještě teklo mléko po bradě a brnění měl velké jak byl hubený,“ zanaříkal a pokračoval, „No co vám mám povídat. Byl jsem tím tak šokovaný, že jsem mu ukázal cestu a až potom mi došlo co jsem to udělal,“ doslova smutně zavyl.

Odmlčel se a chvilku koukal nepřítomně před sebe jak o něčem přemýšlel. Doktor si jenom něco zapsal, ale nic neříkal. Věděl, že v takové chvíli je lepší nemluvit a nechat návštěvníka ať sám začne.

„Za všechno můžou ty stupidní videohry!“ vykřikl vztekle. „Každý si teď myslí, že může být hrdina, který zachrání krásku v nesnázích a ještě k tomu dostane poklad. Ale kde ty ženský mám pořád brát? Nemluvě o tom, co mě to stojí peněz,“ povzdechl si.

„A to teď nemluvím jenom o tom, co mi ti parchanti ukradnou, ale údržba a vyčištění pastí také něco stojí. No a o skřetech nechci ani slyšet. Pakáž jedna plesnivá. Nedávno chtěli přidat. Nelíbí se jim, že mají být masakrováni pro pár zlatek,“ stěžoval si Pán Zla.

Doktor na znamení pochopení pomalu párkrát přikývl, něco si zapsal do notesu a gestem ruky ho vyzval, aby pokračoval.

„Víte, doktore,“ začal pomalu, „už jsem přemýšlel o tom, že s tím seknu a dám se na pěstování růži. Budu mít klid a kdo ví, možná se také opálím,“ opět si smutně povzdechl a sklopil hlavu.

Tohle byla chvíle, kdy už souhlasné přikývnutí nestačilo a musel jeho monolog přerušit.

„Ale to zase přeháníte. Uvědomte si, že bez zla nemůže existovat dobro a naopak,“ odvětil konejšivě doktor.

„Podívejte se na to takhle. Každý má na světě svoje místo, chcete-li svůj úděl. Pokud mohu teď mluvit za sebe, tak já jsem si vybral pomáhat druhým, “ pokračoval a s lehkým povzdechem dodal, „Také to nemám lehké. Žena mi často vyčítá, že chodím domů pozdě a musí mi neustále ohřívat večeři.“

Pán Zla pozvedl hlavu a udiveně se na něj podíval. Než doktor pokračoval, tak si upravil na nose brýle, aby získal trochu času na promyšlení toho, co řekne dál.

„Přesto jsem rád, že jsem si zvolil tohle povolání, protože mě těší a naplňuje, když druhým pomohu opět najít cestu a jejich pravé já,“ rozvedl svou myšlenku a povzbudivě se na svého návštěvníka usmál. Položil mu ruku na rameno a uklidňujícím hlasem pokračoval, „Uvidíte, že zase všechno bude dob…“ zarazil se, když mu došlo s kým mluví a opravil se, „Všechno bude zase špatné.“

Teď už se nikdo nedozví jestli za tohle můžou předchozí sezení, nebo zabrala až tahle poslední slova, ale z tváře Pána Zla se vytratil prázdný rezignovaný výraz. Po všech těch nekonečných sezeních mu to najednou došlo a jeho úzké bledé rty se roztáhly do nepatrného ďábelského úsměvu. Pomalu vstal, jako by se bál, aby mu ta myšlenka nevypadla z hlavy.

„Máte pravdu, doktore. Je dobré být zlý!“ prohlásil pevným hlasem a jak to dořekl, tak ho lusknutím prstů proměnil v hromádku popela. Jenom jeho brýle zůstaly ležet na jejím vrcholku jako malý pomníček.

„Měl bych jeho vdově poslat kytici růží. Byl to přeci jenom dobrý doktor,“ mumlal si pro sebe Pán Zla, když odcházel z ordinace.

Líbilo se? Sdílejte s přáteli:

Podpořte vydání v knižní podobě:

Podpořit přes PayPal

Přečtěte si další příběhy:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *