Apokalypsa

Stál na kopci vysoko nad krajinou, odkud měl dobrý výhled na probíhající zkázu. Po obloze se valila těžká černá mračna a kolem něj zuřila bouře jakou svět ještě nezažil. Jednalo se o vyvrcholení jeho celoživotního díla a také byl na to patřičně hrdý.

„Ano!“ zvolal a natáhl ruce směrem k nebi ve vítězném gestu.

„Je to tady. Konečně nastala moje chvíle!“ zakřičel tak děsivým hlasem, že dokonce vítr přestal na chvíli teskně skučet.

Zatímco nad ním blesky neustále bičovaly nebesa, tak s nadšením sledoval krajinu, kde se stromy pod náporem vichřice lámali jako stébla slámy. Začal se dunivým hlasem chechtat, když pozoroval jak z oblohy padají obří kusy ledu na žárem vyprahlou zem a po nebi jedou…

„Co to sakra má být!“ zařval vztekle, když pohlédl vzhůru. „Kde se zase flákají?“ zasupěl rozzuřeně, když se zmateně rozhlížel po obloze.

Do prdele, tady se nedá pracovat, pomyslel si Lucifer nasupeně. Jak má někdo poznat, že se jedná o Soudný den, když po nebi nejedou Čtyři jezdci Apokalypsy. Vždyť takhle to může někdo mylně interpretovat. Touhle jedinou drobností bylo všechno jeho úsilí v ohrožení. Už viděl ty novinové titulky:

Apokalypsa? Pouze špatné počasí

Soudný den se nekonal

Buďte v klidu, Čtyři jezdci nevyjeli!

Zatřásl mohutně hlavou, aby tu hroznou myšlenku zapudil. Nehodlá dopustit, aby jeho mistrovské dílo zkazilo pár pitomců. Nebyl sice vševidoucí, neboť na tohle měl patent ten nahoře, ale měl určitou představu, kde by mohli být. Před tisící lety mu provedli něco podobného a než je stačil najít, tak bylo po všem a musel začít s novou přípravou.

No jen počkejte, tentokrát vám to neprojde. Ve svých myšlenkách doslova žhnul vztekem. A nejenom v nich, protože za sebou nechával v zemi vypálené stopy jak sestupoval z kopce. Tentokrát je odhodlaný to dotáhnout do konce, i kdyby to měla být poslední věc, kterou na tomto světě udělá. Na chvíli se nad tou poslední větou zarazil. Vlastně tohle je poslední věc, kterou chce udělat.

„A nikdo mi to tentokrát nezkazí!“ zlostně zahrozil pěstí směrem k obloze.


„Budeš jíst ty preclíky?“ Když na něj Hlad místo odpovědi vrhl nevraživý pohled, tak se Smrt se slovy: „Snad jsem toho zase tolik neřekl,“ otočil zpátky a dal si pořádný hlt piva. Pokaždé všechno sežere, pomyslel si znechuceně.

„Hele hoši… škyt… jsem rád, že jsme našli tuhle hospodu,“ prohlásil Válka bodře ke svým společníkům, který si už dopřával pátou pintu. Odříhl si a rozjímal dál. „Máme před sebou dlouhý den a… a… a přeci jenom neuškodí svlažit si trochu hrdlo.“ To mu něco připomnělo. „Hej barmane, ještě jedno na cestu,“ zvolal radostně a s hlasitým zaduněním postavil dopitou sklenici na bar. Jak v ruce opět svíral novou pintu piva, tak se naklonil blíž k Smrťovi. Vzal ho kolem ramen a s hlavou skoro u něj potichu dodal: „Pak… pak… už váž-ž-žně půjdeme.“

„Dáme si poslední a vyrazíme,“ poplácal ho Smrt po zádech a zatímco si gestem ruky také objednal další pintu, tak mu hlavou znova prolétla myšlenka, že mu na tomto místě něco nesedí. Při jejich příchodu ho zarazilo, že si jich nikdo nevšímal. Pár hostů sice zvedlo hlavu, ale bylo to spíš jenom ze zvědavosti kdo přišel. Po chvíli se zase věnovali dál svému pití nebo pokračovali v započatém rozhovoru. Dokonce ani barman nehnul brvou, když si objednali.

Ještě by to chápal u Hladu, který připomínal normálního člověka. Tedy za předpokladu, že ten člověk má proporce malého hrocha. Vždyť skoro neprošel dveřmi. Na druhou stranu Válka měl vzezření chlápka, který tráví každou volnou chvíli v posilovně. Byl to pěkný hromotluk s mohutným ryšavým plnovousem, dlouhými vlasy až na ramena a jediné co na něm mohlo být znepokojující, tak byla dvoubřitá sekera, kterou nosil na zádech.

Potom přesunul svůj pohled na Mor, který beze slova usrkával svoje Appletini. Ten vypadal jako někdo, koho napadlo, že si po pár letech odpočinku v hrobě vyjde na procházku. Dokonce už z něj na pár místech odpadla kůže. No a ten odér, který se kolem něj linul také nešlo nevnímat. Na úplný konec se dostal ke své maličkosti. On sám byl dvoumetrový kostlivec v černé kápi, což mluvilo za vše. Nemohl přijít na to co, ale něco se mu na tomhle místě nezdálo.

Když vynechal tyhle znepokojivé pocity, tak se mu tady líbilo. V mohutném krbu hořel oheň, který příjemně hřál a dodával místu domácí atmosféru. Hosté se zde očividně dobře bavili a nejednou zaslechl bujarý smích, když někdo pronesl něco vtipného. Jak barman před něj postavil další pivo, tak nad svými úvahami pokrčil rameny. Pěkně se tady sedí, obsluha je vynikající a stejně se brzy vydají na cestu. Není důvod se tím zatěžovat a s úsměvem pozvedl svou sklenku na přípitek s Válkou.

Zrovna se chystal napít, když v tom se rozlétli dveře a dovnitř se vehnal chlad, který tam s pocitem uspokojení zanesl silný vítr jak mu konečně nic nestálo v cestě.


Lucifer rázně sestupoval z kopce dolu směrem k nedalekému městu, které leželo jenom pár mil od něj. Byl si téměř jistý, že je zase najde někde nasávat. Podle posledních informací co obdržel, tak zrovna měli míjet tohle místo, když najednou zmizeli z radaru.

Jak uličkami města bloudil pár hodiny a stále bez výsledku, tak ho napadlo, že se snad propadli do země. Ne, to by o tom musel vědět. Zavrtěl nad tím hlavou a zahnul za roh do malé postranní uličky, aby se alespoň na chvíli schoval před řezavým větrem. Začínalo se smrákat a zrovna přemyslel, že to vzdá, když na jejím konci zahlédl nenápadný bar a před ním uvázané čtyři koně. „A mám vás!“ vítězoslavně vykřikl. Se zuřivým výrazem a slovy, které nelze ve slušné společnosti reprodukovat, zamířil odhodlaným krokem ke vstupu.

Dveře se rozlétli jak je vzteky doslova vykopl a protože svět miluje dramatické situace, tak za ním sjel z oblohy blesk následován mohutným zahřměním. Všichni hosté uvnitř upřeli svůj zrak na nově příchozího, který je takhle hrubým způsobem vyrušil. Všichni až na podivnou čtyřku sedící přímo u baru.

„Tak tady jste, chásko jedna nevděčná!“ zahřímal tak hlasitě až sklenice popraskaly.

„A jak nám tady bylo krásně,“ ozval se po chvilce s povzdechem Smrt a otočil se.

Lucifer k němu pomalu došel a založil si ruce na hrudi. Pár vteřin na něj hleděl s kamennou tváří než děsivě klidným hlasem řekl: „No? Poslouchám.“


„No… víte,“ začal pomalu Smrt, který byl z jeho pohledu nervózní, „my jsme vyjeli. Jenomže potom tady Hlad…“ na chvilku se zamyslel, „no prostě dostal hlad. A jak už jsme tady byli, tak Válka měl zase vyprahlo v krku a potom to šlo ráz naráz. Trochu jsme se zapomněli,“ dodal omluvně.

„Jak zapomněli? Copak nevíte, že svět na vás spoléhá? Já na vás spoléhám!“ soptil vzteky Lucifer.

„Klídek šéfe, tu vaši párty ještě stihneme,“ pokusil se Smrt odlehčit nepříjemnou situaci

„Cože? Párty? Ty Soudnému dni říkáš párty?“ Koukal na něj Lucifer šokovaně a snažil se ta slova vstřebat. Rukou se chytil za hrudník a chvíli to vypadalo, že se o něj pokouší infarkt. „Párty. On tomu říká párty.“ zaúpěl stále nevěřícně a zhluboka se nadechl.

„Apokalypsa není žádný večírek. Jedná se o konec všeho, jasné? Jde o mé vrcholné dílo, které jsem připravoval dlouhá staletí a vy mi to teď kazíte!“ zařval na Jezdce, jak se opět trochu vzpamatoval.

„Ale no tak, šéfe. Snad nebude tak zle,“ snažil se ho ukonejšit Smrt.

„Dáme si ještě jedno na cestu a hned potom vyjedeme,“ usmál se na něj povzbudivě, když mu předložil, dle svého uvážení, tenhle výborný plán.„Víte, jenom něco na zahřátí. Venku je přeci počasí, že by jeden ani psa nevyhnal.“

Po těchto slovech zůstal Lucifer konsternovaně stát neschopen slova. Tohle nemůže být pravda. To se mi musí jenom zdát. Honilo se mu hlavou zatímco s němým úžasem hleděl na ten povedený čtyřlístek.

„Víte š-š-šéfe, nemohlo by to ještě nějakou chvíli počkat?“ vložil se do rozhovoru Válka nejistým hlasem alkoholového opojení. „Nevím… j-jestli jsem zrovna… teď v tomhle stavu schopen ř-ř-řídit…“ s posledním slovem si hlasitě říhl. Dopil zbytek piva a prázdnou sklenicí mávl směrem k barmanovi, že by si dal ještě jedno.

„To se ani nedivím, když zase piješ jako duha,“ konstatoval rezignovaně Lucifer, který už ani nekřičel, protože to nemělo smysl. Co jsem komu udělal? Pomyslel si zkroušeně.

Mezitím se Mor, který do teď v klidu usrkával svůj koktejl, rozhodl připojit do diskuze a podpořit Lucifera. Odložil tedy své Appletini a otočil se ke svým společníkům, aby jim sdělil svůj názor. Jak si toho ostatní všimli, tak sborově jako jeden muž, včetně Lucifera, s vyděšeným výrazem rychle vykřikli: “Ty mlč!”

Nebylo to tím, že nikdo nechtěl slyšet jeho názor. Vlastně ho měli svým způsobem rádi, ale jak mluvil, tak se mu z úst linul přímo smrtelný zápach. Už takhle musel sedět trochu bokem, protože se kolem něj šířil nepříjemný odér hniloby. Potom co to slyšel, vrhl jejich směrem ublížený pohled a dál se mlčky věnoval svému drinku. Všichni si hromadně oddechli, ale klid nevydržel dlouho, neboť ve vzduchu stále visela nedořešená záležitost.

„A ty se pořád přestaň cpát,“ osočil se Lucifer na Hlad, který chtěl též přispět k debatě, jenomže mu nebylo rozumět, protože zrovna do sebe ládoval grilovaná kuřecí křidélka. „Divím se, že tě tvůj kůň vůbec ještě unese,“ kroutil nevěřícně hlavou, když ho fascinovaně sledoval při jídle. Bylo na tom něco hypnotického. Jakmile se dokázal od toho neuvěřitelného pohledu odpoutat, tak si vzpomněl proč je vlastně tady.

„Jak chcete pánové!“ prohlásil výhružně a hned pokračoval, „Myslíte si, že to bez vás nezvládnu?“ Jednalo se spíš o řečnickou otázku, protože nečekal na odpověď a vydal se směrem ke dveřím z baru. Cestou vytáhl z kapsy mobil a zatímco vyťukával číslo, tak si ještě pro sebe mumlal: „Ještě uvidíme, kdo se bude smát naposled. Nejste jediní na světě,“ a práskl při odchodu dveřmi.

Jezdci chvilku hleděli na dveře s očekáváním jestli se nevrátí, ale jak se nic nedělo, tak si s bujarým nadšením objednali další rundu. Kdo by také chtěl vyjet do takového počasí, že? Tady jim bylo dobře a na podporu téhle myšlenky zacinkaly sklenice v novém přípitku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *